Rozhovor s Marjolaine Pierré po mistrovství světa IRONMAN 70.3 v Nice: „Těší mě, že jsou moje výsledky tak stabilní“

Marjolaine, bezprostředně po závodě jste byla zklamaná, že jste na mistrovství světa IRONMAN 70.3 v Nice přišla o stupně vítězů. Jak s odstupem několika dní hodnotíte páté místo?

Pořád mě to mrzí. Je těžké tolik trénovat kvůli jedinému dni a pak nesplnit cíl, který jste si stanovili. Do takového závodu dáváme 200 procent, něco obětujeme, a když to nedopadne podle představ, vždycky se s tím těžko vyrovnává. Člověk to ale rychle zasadí do kontextu. Mohlo to dopadnout hůř. Jsem zdravá, všechno je v pořádku, mohla jsem závodit a jsem ráda, že jsem měla možnost prožít mistrovství světa doma, v Nice. Je to trochu jako na konci letního tábora: na konci týdne všechno sbalíte a dojde vám, že je konec a musíte se rozloučit s kamarády. Ke zklamání se přidává i pocit, že se obrací další stránka (*).

Co tedy v den D nefungovalo?

Na kole mi nebylo dobře v kopcích. Na rovině a ve sjezdech, které jsem měla opravdu dobře zapamatované, jsem se cítila skvěle, ale do kopců mi chyběla síla, alespoň ta, kterou potřebujete, abyste se skutečně posouvali dopředu. Cítila jsem, že to nereaguje, jak by mělo. V kopci na Col de Vence jsem se ani nechtěla dívat na čas, přitom ho pravidelně jezdím v tréninku. I to je frustrující: když trať dobře znáte, přesně víte, jaký čas v daném úseku dokážete zajet, a během závodu rychle poznáte, jestli jste ve hře, nebo ne.

Máte pro ten energetický výpadek na kole nějaké vysvětlení?

Těžko se to vysvětluje, snažila jsem se připravit co nejlépe. Deset dní před závodem jsem chytila menší virózu, takovou, jaké člověk mívá na podzim nebo na konci přípravy. Věděla jsem, že s ní pořád bojuju. Jsou to drobnosti, které se snažíte kontrolovat, ale úplně ovládnout je nemůžete. Nejspíš se sešlo několik malých faktorů, které dohromady způsobily, že se ten nedostatek energie projevil.

Při běhu jsem myslela jen na to, že se zastavím a lehnu si. Byla jsem úplně vyřízená, tělo si prostě chtělo zdřímnout. Z některých úseků běhu si dokonce vůbec nic nepamatuju.

Nezanechaly na vás tyto pocity z kola psychickou stopu ještě před běžeckou částí?

Ne, zůstala jsem opravdu soustředěná. Triatlon končí až po běhu a ani na okamžik jsem si neřekla, že je konec. Pořád jsem bojovala a měla jsem radost, že jsem do depa přijela jako druhá. Ztrácela jsem 4:30, což už bylo dost, ale na vrcholu Col de Vence jsem měla manko osm minut, takže jsem ze sebe měla dobrý pocit a opravdu jsem chtěla pokračovat v boji. Jakmile jsem ale vyběhla, toužila jsem se zhroutit, což se mi stalo v cíli. Celý půlmaraton jsem myslela jen na to, že se zastavím a lehnu si. Byla jsem úplně vyřízená. Nebyla to hypoglykémie, spíš celková únava, tělo si prostě chtělo zdřímnout. Z některých úseků běhu si dokonce vůbec nic nepamatuju. Třeba u nápisu „ILOVENICE“ už vlastně nevím, jestli jsem běžela po Promenade, nebo po silnici… Jako by tam na chvíli nic nebylo.

Zažila jste někdy podobné pocity?

Ne, snad jen když jsem se na jednom závodě dehydratovala a následně zkolabovala. Myslím, že tentokrát jsem se snažila jít co nejvíc na hranici, ale zároveň jsem ztrácela pozice v pořadí, takže po psychické stránce bylo opravdu těžké zůstat soustředěná. O stupních vítězů jsem snila a chvíli jsem na nich byla. Když o ně nakonec přijdete, není to jednoduché. Snažila jsem se tedy zabrat, abych zůstala alespoň v první pětce.

Startovní pole bylo mimořádně nabité. Dokázala jste si přesto užít souboj se soupeřkami?

Ne, právě proto jsem trochu zklamaná. Nikdy jsem nedokázala odpovědět na útoky a když mě soupeřky předjely, nedokázala jsem se do souboje zapojit. Neměla jsem energii ani potřebný švih. Byla jsem úplně „plochá“. Vzhledem k síle startovního pole bylo navíc velmi těžké odhadnout pořadí, protože mohlo přijít příjemné i nepříjemné překvapení. Takže je vlastně dobře, že jsou moje výsledky dlouhodobě stabilní a že se držím na podobné úrovni.

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

Před Nice jste poprvé zařadila do přípravy pět týdnů ve výšce ve Font-Romeu. Co vám to přineslo?

Samé pozitivní věci. Byli jsme ve specializovaném tréninkovém centru, kde jsme měli veškeré zázemí na jednom místě, otevřené od pondělí do neděle od osmi ráno do osmi večer, někdy dokonce od šesti ráno. To je v této části sezony opravdu skvělé. V Nice musíte chodit do městského bazénu a přizpůsobovat se jeho otevírací době i dnům, kdy je zavřený. Když se taková omezení přidají k tréninkovým povinnostem, komplikuje to život. Mít při tréninku takovou svobodu bylo proto velmi příjemné. A samozřejmě jsme tam jeli i kvůli účinkům nadmořské výšky.

Nedáváte tedy nedostatek energie v závodě do souvislosti s nadmořskou výškou nebo s návratem z Font-Romeu? Víme, že někdy rozhoduje i několik dní.

Je pravda, že člověk musí absolvovat hodně pobytů ve výšce, aby zjistil, jak na něj působí. Na únavě, kterou jsem cítila, se to nejspíš nějak podepsalo. Myslím ale, že moje viróza mohla také posunout vrchol formy. Je to souhra velmi jemných faktorů a při přípravě i výkonu musíte každý z nich správně načasovat a využít.

Je vám teprve 26 let, brzy vám bude 27, a ve srovnání s nejlepšími závodnicemi v oboru jste stále velmi mladá. Je to pro vás povzbuzení?

Samozřejmě. Všechny moje soupeřky mají za sebou mnohem víc závodů než já, některé závodily i na olympijském formátu a desítky let měly podporu trenérů a zázemí. Já takové štěstí neměla. Všechno jsem se učila sama, v prvních letech jsem od federace neměla žádnou pomoc a vybudovala jsem se prostřednictvím výsledků. Nejdřív jsem musela zajet dobré výsledky, teprve potom jsem mohla žádat o podporu. A to samozřejmě trvá déle. Úrovně jsem si postupně odemykala jednu po druhé.

S objemem běhu teprve začínám. Dosud jsem běhala zhruba 40 až 50 km týdně, ve Font-Romeu jsem se dostala na 60 až 80 km. Pro mě to byla premiéra, zatímco moje soupeřky takto trénují už roky.

Máte podle vás stále prostor ke zlepšení? A vidíte se na okruhu IRONMAN ještě dlouho?

Ano, určitě. Ani zdaleka nejsem na maximu toho, co dokážu. Můj tréninkový objem není nijak velký, a to záměrně, protože jsem nechtěla přeskakovat jednotlivé kroky. Téměř nutností bylo postupovat pozvolna a nesnažit se všechno urychlit. Považuju se tedy stále za někoho na začátku nebo uprostřed vývoje. To je příjemné, protože mám ještě spoustu věcí, které můžu vyzkoušet a zlepšit. Musí ale přijít ve správný čas a správným směrem. Je potřeba být trpělivá a smířit se s tím, že někdy prohrajete. Vím také, že budu muset přidat na intenzitě i objemu.

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

© Pablo Blazquez Dominguez/IRONMAN

Kdy začnete pomyslný knoflík posouvat?

Už dva roky nemám únavovou zlomeninu, takže jsme právě ve Font-Romeu začali zvyšovat především běžecký objem. Dosud jsem se pohybovala kolem 40 až 50 km týdně, teď jsem se dostala na 60 až 80 km. Pro mě to bylo poprvé, zatímco soupeřky takto trénují už roky. V tomhle ohledu mám trochu zpoždění, ale začínám na tom pracovat.

V posledních letech jste prodělala několik únavových zlomenin. Proč k tomu došlo a myslíte, že už je to za vámi?

Začalo to v roce 2021, kdy jsem během covidu začala s triatlonem. Neměla jsem žádné zkušenosti a trénovala jsem stále víc. Nejdřív jen pro zábavu, ale zároveň jsem studovala obor účetní expertizy. Brzy jsem se dostala do energetického deficitu a přestala menstruovat. Říkala jsem si, že se cyklus vrátí, ale pak jsem na to příliš nemyslela. Dělala jsem spoustu věcí najednou, neměla jsem čas sama na sebe ani sledovat, co se děje v mém životě a v mém těle. Pořád jsem jela na plný plyn, nikdy jsem si nedávala pauzu, výrazně jsem zhubla, přišly únavové zlomeniny, amenorea i poruchy příjmu potravy. Všechno spolu souviselo. Musela jsem pochopit, jak fungují moje hormony a jak poznat, že jsem ve formě, nebo naopak z formy. Byla to dlouhá a velmi poučná cesta a ztratila jsem spoustu času. Nebo jsem ho možná ve skutečnosti získala, protože dnes sama sebe mnohem lépe znám. Naučila jsem se také závodit bez dostatečného tréninku, což posílilo moji psychiku.

Loni mě pohltila samotná událost, kterou IRONMAN na Havaji představuje. Letos se tam chci vrátit s větší lehkostí.

Za necelý měsíc byste měla stát na startu mistrovství světa IRONMAN v Koně na Havaji. S jakými ambicemi?

Postupně, den po dni, se vrátím k důležitým tréninkům, které mě znovu nasměrují ke Koně. Pomalu přidám zátěž, zařadím delší jednotky a hodně tréninku v horku, abych si zvykla na havajské teplo a vlhkost, protože tam jde o velmi důležitý faktor. Musím také zregenerovat po Nice. Protože mi ale nebylo dobře, nešla jsem úplně na maximum, takže jsem s regenerací nakonec docela spokojená. Před odletem na Konu budu mít možnost odtrénovat dva kvalitní týdny a aklimatizovat se.

Co jste si odnesla z loňské zkušenosti na Havaji?

Byl to velmi těžký závod. Po fyzické stránce jsem na tom byla dobře, ale samotná událost mě pohltila (**). Myslím, že napoprvé je velmi těžké tam uspět. Opravdu se tam chci vrátit s větší… řekněme lehkostí?

Vyhovuje vám profil závodu i atmosféra?

Ano, připomíná mi to Réunion, kde jsem vyrůstala. Horko miluju, vždycky jsem v něm trénovala a tento faktor mi nevadí. Trať na Koně je na kole velmi náročná, i když není příliš kopcovitá. Mám ráda i rychlé úseky, nejsem jen vrchařka, takže se tam upřímně moc těším.

(*) Nice mělo původně hostit mistrovství světa IRONMAN 70.3 v letech 2028 a 2030. Po rozpočtovém rozhodnutí nové městské rady už tomu tak nebude.

(**) V ženském pořadí tehdy skončila na 32. místě.