Rozhovor s Jeanne Lehair: „Tenhle sport miluju, ale nejvíc miluju vítězství!“

Jeanne, jak jste strávila pauzu mezi sezonami 2025 a 2026?

Sezonu 2025 jsem zakončila v Chile dvěma závody Světového poháru, takže jsem tam ještě dva týdny zůstala na dovolené. Vyrazili jsme do Patagonie a k sopce Osorno… Bylo to nádherné. Rok předtím jsem byla v Bolívii, také hlavně na túrách. Miluju, když si při chození po horách pořádně zničím nohy (smích

Jak jste vstřebala fantastickou sezonu 2025?

Celkem dobře. Když se věci vyvíjejí takhle dobře, není zase tak těžké je vstřebat. V roce 2025 jsem měla jen jeden nepovedený závod, bohužel to bylo ve velkém finále WTCS, takže to sezonu trochu pokazilo. Když se ale podívám čistě na výkonnost, byla to neuvěřitelná sezona. Dva roky jsem se pohybovala kolem stupňů vítězů ve WTCS, končila čtvrtá nebo pátá, a říkala jsem si, že by bylo hezké získat v roce 2025 své první pódiové umístění… Nakonec mám dvě a k tomu vítězství v Jokohamě. Jsem nadšená. Když vidím, že někteří zkušení a talentovaní závodníci, třeba Pablo Villaça, ve své kariéře WTCS ještě nikdy nevyhráli, přestože jsou opravdu skvělí, říkám si, že až jednou skončím, budu moct říct, že jsem vyhrála alespoň jeden závod mistrovství světa. Není nás zase tolik, kterým se to podařilo. Loni vyhrálo závod WTCS v celé sezoně jen pět žen (Lisa Tertsch, Cassandre Beaugrand, Léonie Periault, Beth Potter a Jeanne Lehair, pozn. red.). Být součástí tak uzavřeného kruhu je skvělé.

Závodění za Lucembursko a nová tréninková skupina mě zbavily velké zátěže…

Co podle vás stálo za tím, že jste právě v té době potvrdila svou výkonnost na nejvyšší úrovni?

Od roku 2021, po covidu, jsem se kolem toho pořád motala… Hodně mi pomohlo, že jsem přešla do nové tréninkové skupiny, dostala nového trenéra Paula Sousu a začala závodit za Lucembursko. Před každým závodem už jsem necítila obrovský tlak. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi věřili, vytvořili mi dobré podmínky, nechali mě trochu být a nevytvářeli zbytečný stres. To všechno mi výrazně pomohlo, abych se výkonnostně rozkvetla. Sport miluju, ale nejvíc miluju vítězství. Neříkám, že můžu vždycky vyhrát, ale sportovat kvůli zdraví mi nestačí. Ani skončit dvacátá není mým cílem, i když už se mi to stalo a nejspíš se to ještě stane…

Možná jsem také těžila z období po olympijských hrách 2024, kdy nejlepší závodnice nebyly úplně ve své kůži. Proto se na start sezony 2026 tolik těším. Vrátí se všechny, třeba Giorgia Taylor-Brown, která je znovu ve své nejlepší formě. Loni jsem z toho každopádně vytěžila maximum a letos bych to samé chtěla dokázat proti kompletní konkurenci.

© Wout Roosenboom/World Triathlon

© Ben Lumley/World Triathlon

© Marta Gorczynska/Supertri

Jak byste popsala cestu, která vás dovedla až sem?

První triatlon jsem absolvovala v šesti letech, když jsem následovala svého otce. Byl velkým fanouškem vytrvalostních sportů a sám je také dělal. Závodil mimo jiné v Raid Gauloises a později přešel k triatlonu.

Od té doby byla moje cesta dlouhá a klikatá. Nejtěžší je být konzistentní rok co rok. Úspěch v roce 2025 byl výsledkem pravidelnosti v předchozích třech až čtyřech sezonách, ne nějakého zázračného receptu, který bych objevila. Předtím mě nešetřila zranění a ani tréninkové podmínky v Metách nebyly nejspíš ideální. Později jsem mohla podávat výkony, protože jsem se ocitla ve zdravějším a klidnějším prostředí, zbavila se velké části zátěže a výsledky se logicky dostavily. Snažila jsem se ze svého života odstranit všechno negativní.

Změnila jste také národnost a místo za Francii závodíte za Lucembursko. Můžete nám tuto epizodu připomenout?

Rok před covidem mi bohužel zemřel dědeček. Krátce před smrtí na nás vyrukoval s bombou: „Víte, že jsme Lucemburčané?“ V roce 2020 jsem měla kvůli zdravotním problémům a nemožnosti trénovat spoustu času, a tak jsem si řekla: „Když už nic nedělám, zkusím to trochu prozkoumat…“ Podařilo se mi dohledat předky a rodné listy. Zjistila jsem, že moje matka může oficiálně požádat o lucemburské občanství. A následně i já. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Všechny juniorské roky jsem totiž absolvovala ve francouzských barvách a hodně mi záleželo také na francouzské smíšené štafetě, v níž se mi vždy dařilo. Nakonec jsem se rozhodla. Za Francii jsem musela čekat až do roku 2021 na svůj první start ve WTCS a v té době jsem od Francouzské triatlonové federace neměla úplně bezvýhradnou podporu. Tak jsem do toho šla a stala se Lucemburčankou. A myslím, že mě to zbavilo velké zátěže…

Úspěch v roce 2025 byl výsledkem pravidelnosti v předchozích třech až čtyřech sezonách

Změnila změna vlajky váš vztah s francouzskými závodnicemi? Je to mezi vámi teď uvolněnější?

Nikdy jsem s holkami neměla skutečný problém. Když jste ale ve stejné federaci a míst je málo, napětí se objevit může. Vycházely jsme spolu dobře, zároveň ale víte, že pokud chcete své místo, musíte tu druhou porazit. Ne vždycky je to jednoduché. Teď už mezi námi tenhle typ vztahu vůbec není, takže je to jednodušší a klidnější. A na závodech je radost se s nimi před startem potkat. Často totiž přijíždím na závody úplně sama, bez trenéra a bez zázemí, jako volný agent.

Povězte nám něco o své tréninkové skupině a o tom, jak funguje.

Trénuji v Triathlon Squad, který vede Paulo Sousa, Portugalec žijící ve Spojených státech. Skupina sídlí v Monte Gordu v Portugalsku, kde se v zimě scházíme. Léto obvykle trávíme ve Font-Romeu. Zbytek roku každý žije a trénuje ve svém městě. Já pendluji mezi Toulouse a Metami. Složení skupiny se trochu změnilo, protože po každé olympiádě někteří závodníci ukončí kariéru (pozn. red.: v roce 2026 skupinu tvoří Miriam Casillas, Roksana Słupek, Costanza Arpinelli, Cecilia Ramirez, Taylor Spivey, Maxime Hueber, Lucas Cambresy, Nicola Azano, Nathan Lessmann a Jeanne Lehair). Je opravdu skvělé trénovat s lidmi z různých koutů světa. Mix kultur je nesmírně obohacující a skupina pravidelně dostává čerstvou krev.

© Petko Beier/World Triathlon

© Ben Lumley/World Triathlon

K tomu, abych byla šťastná, triatlon nutně nepotřebuji, i když se ve svém sportu právě teď cítím opravdu šťastná

V roce 2026 se tedy zaměříte na WTCS a v programu bude nejspíš i trochu Super League?

Ano, pokud jde o WTCS. Mým cílem bude zopakovat pódiová umístění i vítězství a doufat ve šťastnější finále než v roce 2025. Především ale chci sbírat body směrem k olympijským hrám v Los Angeles 2028.
Super League trochu změnila formát. Má tři kvalifikační závody na sprintu a „skutečná“ Super League, tedy finále, se má konat v Jersey na obvyklé distanci, naštěstí. Přiznám se, že nový formát mi sedí méně, ale do finále se dostanu bez kvalifikačních kol.

Na kterých oblastech chcete pracovat, abyste se dál zlepšovala?

Myslím, že se po fyziologické stránce můžu zlepšit ve všech třech disciplínách. Buď být rychlejší, nebo vydržet déle rychlosti, na které se už teď dokážu dostat.
Musím se také výrazně zlepšit v beach startech (pozn. red.: běžecký start z pláže), které budou součástí závodu v Los Angeles. Mám krátké nohy a když se dostanu do vody, mám ji už po boky, zatímco některé holky, třeba Cassandre, ji mají sotva po kotníky nebo kolena… Delfínové skoky mi také moc nejdou a mnohem raději startuji skokem z pontonu.
V cyklistice je konkurence stále vyrovnanější, takže balíky bývají čím dál větší. A přiznám se, že holkám příliš nevěřím. Většinu z nich považuji v pelotonu za opravdu nebezpečné. Někdy se proto raději zařadím na konec balíku. Anebo se musím na kole zlepšit natolik, abych byla na jeho čele, případně ještě zesílit v plavání, uniknout a zařadit se do malého balíku o sedmi nebo osmi závodnicích… Kontakt a strkání v pelotonu mi nevadí. Znervózňují mě spíš náhlé a prudké změny stopy, kvůli nimž se ve velkém balíku necítím jistě. Musím na tom zapracovat, možná i po psychické stránce…

© Tommy Zaferes/World Triathlon

Jaké limity si v triatlonu nastavujete pro další roky? Mnoho závodníků z krátkého triatlonu přechází na IRONMAN 70.3. Je to také váš dlouhodobější cíl?

Zkušenost s dlouhým triatlonem už mám z loňska, kdy jsem skončila 2.‌ v IRONMAN 70.3 Valencia, který se konal mezi závody WTCS v Abú Zabí a Jokohamě. Na kole jsem nepodala nic mimořádného, což nebylo velké překvapení, ale běžela jsem dobře a byla to dobrá zkušenost. Tehdy jsem si říkala, že by třeba šlo startovat na mistrovství světa na této distanci. Termín šampionátu ale nakonec všechno zkomplikoval a nemohla jsem odjet.

Ani letos to na programu nebude. Mohlo by to být zajímavé, ale nechci tam jet a nechat se úplně rozebrat, ani startovat bez specifické přípravy. Dlouhý triatlon tedy pro mě v krátkodobém ani střednědobém horizontu není prioritou.

Po olympijských hrách 2028 mi bude 32 let. Odjakživa chci vybudovat rodinu, mít děti, vlastně několik dětí. Takže to nebudu muset „přetahovat“ (úsměv

© Petko Beier/World Triathlon

© Petko Beier/WOrld Triathlon

© Petko Beier/World Triathlon

AKTUALIZACE: V první části sezony 2026 skončila Jeanne třetí ve Světovém poháru v Samarkandu (KAZ), třetí ve WTCS v Jokohamě (JAP), čtvrtá ve WTCS v Algheru (ITA), pátá ve WTCS v Quiberonu a osmá ve WTCS v Hamburku a Londýně.

JEANNE LEHAIR V KOSTCE