Velký příběh triatlonu v Nice

Už za několik dní bude Nice hostit mistrovství světa v triatlonu IRONMAN 70.3. Je to ideální příležitost připomenout si křehké, ale pevné pouto mezi městem a triatlonem. Příběh trvá už téměř 45 let.

Stejně jako má Amerika svůj legendární triatlon na Havaji, má ho Evropa v Nice. Právě ve snaze konkurovat havajskému závodu se triatlon v roce 1982 zapsal do historie Nice. A shodou okolností se z města stala velmoc francouzského i světového triatlonu. Zásluhu na tom měl jediný muž, Američan Mark McCormack. Tento energický McCormack byl právník, agent profesionálních sportovců, zejména golfistů a tenistů, i plodný autor. Zároveň stál u zrodu agentury IMG (International Management Group), která se později stala jednou z největších sportovněmarketingových agentur na světě.

Stejně jako mnoho jeho krajanů narazil McCormack v roce 1982 na fascinující záběry Julie Moss při jejím plazícím se finiši na Havaji. Neohrožený americký podnikatel v něm rozpoznal všechny ingredience nového dobrodružství moderní doby. A rychle začal evropskou kopii havajského Ironmanu, aby oslovil Starý kontinent a vyvezl do Evropy recept, který fungoval za Atlantikem.

Původně se mělo závodit v Monaku

Místo bylo jasné: Monako. Náhlá smrt kněžny Grace však projekt závodu v monackém knížectví zhatila. McCormack nechtěl ve svém závodě s Havají ztrácet čas, a tak rychle našel nové místo pro dlouhý triatlon. Stalo se jím Nice, jeho Baie des Anges, zázemí v kopcích i Promenade des Anglais.

Do té doby byl dlouhý triatlon v Evropě spíš okrajovou záležitostí. V roce 1980 se sice v tehdejším Československu v Plzni uskutečnil dlouhý formát 2/200/20 a v roce 1981 se konaly další pokusy v Nizozemsku, Maďarsku, západním i východním Německu. Žádné místo však nemělo přednosti Francouzské riviéry a polohy Nice, stejně jako žádný pořadatel neměl McCormackovu sílu ani prostředky.

Na startu prvního ročníku 57 průkopníků

Dne 20. listopadu 1982 se tak konal první mezinárodní francouzský triatlon na dlouhé distanci: 1500 metrů plavání ve Středozemním moři, 100 kilometrů na kole v kopcích za městem a 42,2 kilometru běhu. V neoprenech či plavkách vyrazilo z Baie des Anges do vody o teplotě 14 °C 57 „podivínů“, mezi nimi devět Francouzů a jedna Francouzka, Majo Bouteleux.

Do cíle dorazilo 40 z nich, 17 odstoupilo a sedm závodníků skončilo v nemocnici. Ve vodě „ztroskotal“ dokonce i John Howard, vítěz havajského Ironmanu z roku 1981, a musel odstoupit.

Po 1500 metrech plavání vyšel z vody jako první Angličan Flagerty . Na kole ho rychle předjel Nizozemec Axel Koenders, který držel napětí po celých 100 kilometrů. Maraton ho ale připravil o síly.

Předstihl ho jistý Mark Allen, Američan, za nímž následovali krajané Scott Molina, Scott Tinley, Jeff Tinley a několik dalších. Allen vyhrál premiérový závod v čase 6:33:52. Prvním Evropanem byl Nizozemec Jim Koster, který skončil sedmý. První Francouz Jean-Paul Theulin obsadil 15. místo (8:14:12). Majo Bouteleux, první francouzská triatlonistka, dokončila závod za 10:41:37.

Sport, který zpopularizovala reportáž Antenne 2

O měsíc později odvysílala Antenne 2 reportáž „Cesta na konec utrpení“. Jen málokterý divák ji tehdy minul. Kritika byla někdy ostrá, například Jacques Belin z časopisu Télérama napsal: „Je to nejspíš také rekord v nevkusu.“ Nebo: „Když chcete za každou cenu něco dokázat, můžete dojít k pravému opaku zamýšleného cíle.“

Přijetí bylo spíš chladné, McCormacka však nezastavilo. V závodě o převahu nad Havají do Nice investoval stále více prostředků. V roce 1983 upravil formát na 4/120/32, přesunul závod na září a zavedl finanční prémie, aby přilákal nejlepší závodníky. O rok později se v Nice tísnilo přes 400 účastníků.

V roce 1985 se odměny znovu zvýšily, vítěz si odnesl mimo jiné 10 000 dolarů, a rozdávaly se také startovní prémie. Konkurenční televizní stanice ABC, která stála za Havají, a CBS podporující McCormacka se utkaly prostřednictvím milionů dolarů.

V boji o nejkvalitnější startovní pole a největší mediální dopad bylo dovoleno téměř všechno. Ročník 1985 se přesunul na říjen, tedy do stejného měsíce jako Havaj. Jeden z těchto závodů tak vždy přišel o některé z nejlepších sportovců. Nice tehdy přilákalo pravděpodobně nejsilnější pole ve své historii: americkou velkou čtyřku, domácího Yvese Cordiera a tehdejšího nejlepšího Evropana Roba Barela.

V ženském závodě nechyběly Severoameričanky Erin Baker, Silviane Puntous a Paula Newby Fraser. Diváci se mohli ke všem hvězdám dostat na dosah. Triatlon v Nice si budoval pověst a jeho popularita rostla.

Yves Cordier byl v roce 1992 dostižen 800 metrů před cílem

V roce 1986 překonal počet startujících hranici 1000. To mělo své světlé i temné stránky. Ve vodě si až na první dvacítku všichni zkracovali trať. Na kole nebyla silnice uzavřená. Naprostá většina závodníků jela stoupání v pelotonu. Penalizovat tolik provinilců nebylo možné. Mnoho účastníků, znechucených masovým draftingem, v tomto ročníku odstoupilo během běhu. Daň za úspěch?

Na tento kolaps se rychle zapomnělo a v dalších ročnících se situace napravila. V roce 1987 se Hervé Niquet stal prvním Francouzem na stupních vítězů, když skončil třetí. O rok později vyhrál Nice jako první Evropan Rob Barel. Mark Allen chyběl, což byl podstatný detail.

V roce 1992 Mark Allen předstihl Yvese Cordiera v posledním kilometru a zvítězil

V roce 1991 se Yves Cordier, ambiciózní domácí závodník, poprvé dostal na stupně vítězů. O rok později všichni věřili, že se stane prvním Francouzem, který v Nice zvítězí. Po cyklistické části měl náskok 4:50 před Barelem a devět minut před Allenem. Cordier, na běžecké části mezi Nice a Antibes a zpět obklopený všemi televizními motocykly, byl pro Allena ideálním cílem. Američan postupně umazával ztrátu, až Cordiera 800 metrů před cílem předstihl a „ukřižoval“.

Mark Allen má na kontě deset vítězství

Na francouzské vítězství v mužském závodě si Nice muselo počkat dalších deset let, až do triumfu Gillese Reboula v roce 2001. Mezitím zachránila čest francouzských barev Isabelle Mouthon, která v roce 1993 vyhrála ženský závod. Téhož roku Mark Allen získal své 10. a poslední vítězství. McCormack po splnění svého cíle vytvořit v Nice celosvětovou událost odstoupil. Skončila éra bláznivých let.

Isabelle Mouthon, vítězka z roku 1993 a o rok později na stejném místě mistryně světa na dlouhé distanci.

Závod přechází pod francouzskou triatlonovou federaci

Francouzská triatlonová federace a město Nice převzaly nad závodem kontrolu. Veřejný a federální sektor však neměl stejné prostředky jako americká soukromá skupina. Ani stejnou marketingovou sílu. Zájem veřejnosti zůstával velký, ale závod ztrácel část své prestiže mezi nejlepšími. ITU mu svěřila několik ročníků mistrovství světa na dlouhé distanci, což pomohlo zachránit jeho význam. Ve 21. století se závod postupně „francouzští“ a do popředí se dostává skvělý francouzský tým na dlouhé distanci, v němž září François Chabaud, Gilles Reboul, Hervé Faure, Cyrille Neveu a Julien Loy. Po 11 ročnících FFTRI předala pořadatelskou štafetu dál.

Gilles Reboul, první francouzský vítěz v Nice v roce 2001

IRONMAN přebírá štafetu v roce 2005

V roce 2005 převzal štafetu Yves Cordier, který už stál v čele IRONMAN France. Značka Ironman, zkušenosti společnosti a Cordierova znalost prostředí vrátily závodu lesk. Registrace se vyprodávaly měsíce před startem. Téměř 3000 triatlonistů chtělo vyzkoušet trať považovanou za jednu z nejkrásnějších v seriálu Ironman. Klidná hladina, alespoň většinou, za ranního rozbřesku, průsmyk Col d'Eze a rozpálený asfalt Promenade des Anglais, na němž čekal nekonečný maraton. Právě tyto ingredience udržují legendu při životě. Po přesunu na červen se závod stal jedním z vrcholů letní sezony. A také doménou triatlonistů, kteří se na něj speciálně připravovali.

Trať pro specialisty

Španěl Marcel Zamora, pětinásobný vítěz, našel na kopcovité trati všechny ingredience pro poslední ostrou přípravu před Embrunem. Belgičan Frederik Van Lierde, další pětinásobný vítěz, si užíval kopce v zázemí stejně jako jeho krajanka Tine Deckers, rovněž pětinásobná vítězka. Konkurence Ironmanu Frankfurt v červenci a závodu Roth, také v červenci, spolu s náročností tratě nejspíš připravily Nice o ještě silnější startovní pole. Hvězdy Ironmanu jsou v Nice stále vzácnější. Nejlepší už sem nepřijíždějí jako v nejúspěšnějších letech. Riziko je zřejmě příliš velké.

To platilo až do chvíle, kdy IRONMAN od roku 2023 zavedl rotaci při pořádání velkého světového finále. Rozhodnutí vyvolalo mezi puristy skandál a znovu oživilo rivalitu mezi Nice a Havají. Jeden rok hostí mistrovství světa IRONMAN Nice, další rok je na řadě Kona na Havaji. Každý druhý rok tak do Nice přijíždějí největší šampioni na královské distanci. V roce 2023 měli obyvatelé Nice možnost sledovat triumf , prvního francouzského mistra světa IRONMAN.

Sam Laidlow, první francouzský mistr světa IRONMAN, v Nice v roce 2023

Konec rotace s Havají a přesun závodů na září

V dubnu 2025 IRONMAN vyslyšel přání komunity a rozhodl, že po roce 2026 rotaci ukončí. Kona si definitivně vezme zpět právo pořádat finále IRONMAN, které na konci října znovu spojí mužské i ženské závodníky na Havaji.

Zvolení nového starosty Erica Ciottiho v březnu 2026 mění situaci i v Nice. Mistrovství světa IRONMAN 70.3, původně plánovaná na roky 2026, 2028 a 2030, se nakonec uskuteční pouze v roce 2026. Tradiční závody série IRONMAN v Nice se navíc až do roku 2029 přesouvají z června na září, aby se v letní sezoně ulevilo centru města i zázemí v kopcích.

V srdcích triatlonistů ale Nice navždy zůstane Nicem. Majákem v dnes už mimořádně nabitém kalendáři dlouhých triatlonů. S historií, příběhy, vlivem a věhlasem, kterým se nic nevyrovná.

Velký příběh triatlonu v Nice

Další články